Jdi na obsah Jdi na menu
 


Archibaldík - povídání o mně

4. 11. 2009

Ahoj všichni človíčci,

 

tak já jsem Arčík, teda papírově Archibald Fuzzy Hearts od Sedlčan. Narodil jsem se 27. května letošního roku jako Briardík. Jestli někdo z Vás stále pochybuje, kdo že to Briard vlastně je, vzpomeňte si na film Kačenka a strašidla, kde se paní Jiřinka Bohdalová proměnuje v takového pěkného velkého chlupatého pejska. Jo jo jo, ta koule chlupů to budu jednou já :-))) Moje barva je plavá a panička mi tvrdí, že jsem takový malý medvídek 

 

První věc, kterou jsem musela zařídit po příjezdu do nové smečky, bylo seznámit se hlavně s novým bráchou. Přece jen to bude odteď nový parťák na všechny naše rošťárny a lumpárny, které nás napadnou a taky to bude kámoš na hraní. Obrazek

No nejdřív, vše vypadlo relativně dobře. S brachou jsme se očuchali, dali si pac a malé olíznutí na začátek a začali si povídat co a jak. Odkud jsme, kdo co rád, vyzvídal jsem jak často a co se tu vaří a dokolika se ráno spí... Vše vypadalo docela ideálně, než jsme se oba dostali k tématu, kdo z nás dvou je rychlejší a silnější a kdo že vlastně bude šéfovat. Je až neuvěřitelné, jak se bráchou oba shodneme. Téměř okamžitě z obou nás dvou vypadla odpověď: "no přece já!"  A tak nám nezbylo nic jiného než začít válet společně a nerozdílně sudy a cenit na sebe ty naše obrovské zuby (zrovna nám vypadávali, ale jinak teď už stojí za to) a zkoušet něco na styl sumo zápasu.... Obrazek Bylo to neuvěřitelné, ale kupodivu se zdálo, že i když ani jeden z nás to nechtěl vzdát, nebylo možné toho druhé nějak jednoznačně porazit. Přes půl hodiny jsem se různě točili, střídali se nahoře a dole, měnili všemožné pozice, soustředěně cenili zuby a vydávali různé podivné zvuky (já si teda stojím za tím, že jsme děsuplně vrčeli, ale panička to vidí jinak, ... pry jestli se schováme někdy za roh baráku a budeme vrčet tímhle stylem na zloděje, tak mám výhodu překvapení, protože ten bude tak maximálně čekat čivavu ) No zase uznejte, že moment překvapení je občas důležitej a může se hodit. Prostě jediný výsledek byl, že po půl hodině nebyl žádný vítěz a nás už to přestalo bavit. No jo, ale to nastal problém. Jen tak ten boj vzdát, to by jeden vypadal hned jak poražený, tak to nešlo. Zatímco jsme přemýšleli jak ven z téhle situace, šel kolem Kimík - pejsek rodičů naší paníčky, kteří u nás byly na návštěvě. ObrazekA řešení bylo na světě  Proč se vlastně spolu prát, když můžeme jak správná dvojka honit a "lovit" toho malého / velkého psa? No jo, nebyl to špatný nápad  A tak jsme zbytek dne strávili pronásledováním Kimíka a zkoušeli jsme, kdo z nás dvou ho uloví rychleji. Kdo ho chytil za ocas měl bod a kdo za ucho tak dva  Byla to docela dobrá zábava, i když je pravda, že nás to asi bavilo víc než Kimíka, který po dvou hodinách vypadal jako by měl dostat infarkt. No jo no, ještě není moc trénovaný.... Na návštěvu k nám ale jezdí relativně pravidelně, tak mi ho ještě vytrénujeme... I když je pravda, že nám s Cesarem rostou nějak moc nohy a na poslední návštěvě, Kimik zjistil, že když jsme blízko a už nám neuteče, může nám proběhnout pod břichem a to nás občas ještě zmate.... No musíme uznat, že zatím s Kimíkem na to že je proti nám jen  jeden a ještě menší než my (za to ale starší a teoreticky chytřejší) zatím udržujeme vyrovnané skore.

 

Další na seznámení přišla Viktorka, nyní přejmenovaná na Batmana. Je to první kočka našich paníčků - mourina narozená jako my letos v květnu. Musím říct, že tedy Viktorka dostála svému jménu a poprvních setkání na nás neurvala prskala a syčela, když na ní jeden omylem šlápl hned začala nahlas mňoukat a stěžovat si paničce. Pár dnů jsme jí museli s Cesarem přesvědčovat, že nejsme tak špatní a že se nás nemusí bát.Obrazek Naštěstí Viktorka je holka rozumná a zjistila, že než se sama nudit, nebo celý den jen číhat a chytat myšky je taky nuda a začala se s námi postupně kamarádit. Vzhledem k tomu, že na začátku se počáteční nedůvěra odbourávala relativně pomalu, tak první hry a pošťuchování probíhalo tak, že Viktorka si našla částečně schovku a částečně nás provokovala z ústraní. Musím říct, že tady potom dni, kde jsme se tímhle stylem skoro hodinu pošťuchovali a zkoušeli kdo z koho, jsme se stali docela kámoši. Je pravda, že ségrou je to občas náročný  - no znáte to, ženská - ale jsme rádi, že jí máme a taky musíme ocenit její lovecké schopnosti. Popravdě řečeno, stačilo dva týdny a Viktorka nám předala co se týče myšiček základní znalosti a my jsme začali lovit a honit myšky společně sní.