Jdeme do školky, ...
Ahojky lidičkové,
tak došlo i na nás. Jeden den na nás maminou s taťuldou tak nějak pochybovačně koukali a začali povídat něco o tom, že rosteme jako z vody, že každý den jsme delší a vyšší (aby ne, když vždy, když jsme spinkali jsme se na to pořádně soustředili :-) ) a že jsme čím dál aktivnější a že je potřeba začít tu aktivitu nějak usměrňovat a taky nás vhodně socializovat. Což o to, co se týče socializace byli jsme s bráchou jednoznačně pro. Kdokoliv kdykoliv šel kolem naše plotu (od souseda, pošťák, řemeslníka, psa, kočky či holuba), vždy jsme byli proto, navázat určité vztahy (samozřejmě podle velikosti a důležitosti daného jedince) :-) Co se týče usměrňování naší aktivity, tak jsme měli s bráchou určité dohady, protože přece jen jsme si nebyli jistí, jak to bylo myšleno. No věřili jsme, že naši "superalfa jedinci" jsou rozumní lidé a nechtěli by po nás žádné nepříjemnosti.
No dopadlo to tak, že mamina s taťuldou začali studovat všemožné kynologické a sportovní psí kluby, aby vybrali pro nás tu správnou partu. Po dlouhém pátrání se nakonec dohodli, že správnou partu lidí a psů najdeme až v Plzni a my jsme začali každý týden dojíždět na cvičení. No teda rodičové byly vychytralí a místo, aby nám přiznali, že jdeme na cvičení psí poslušnosti, tak nám nakukali, že jdeme do psí školky, kde si vezme hračky a budeme si celou dobu hrát a honit se. 
No musíme uznat, že začátky byly nejlepší. Vždy se vytvořil ohromný chumel dvounožců a nás čtyřnožců a šli jsme se přivítat. Na to, jak většina z nás čtyřtaplek byla malá a mladá, zvládli jsme vždy neuvěřitelně rychle zamotat naše dvounohé patrnery do vodítek, až se divili. No jo no, když si stojí zatím, že máme chodit na té šňůře, tak se musí jí naučit ještě pořádně nosit 
Po seznámení a pozdravení přišla na řadu ta nudnější část. To lepší na ní bylo, že si paníčci vždy naplnili své kapsy piškotky a jinými dobrůtkami a šlo se na to. Co se musí uznat a ocenit, je fakt, že náš tréner pořád vysvětlovat naším paníčkům, že musí mít jednoznačně nejlepší a nejchutnější pamlsky, které samozřejmě nějaký cizí sousední paníček nemá. Tuto radu jsme my čtyřtlapky ocenili nejvíce, a to zejména v okamžiku, kdy se kapsy naší maminy taťuldy velde piškotek začali plnit nejprve juniorem, pak lovečákem apodobně... To vůbec nebylo špatné :-)
Takže po přivítání se nás paníčci za pomoci všeljakých lákedel, mňaminek a předstírání kašpáren pokoušeli nalákat k sobě a posadit. Většinou jsme jim na začátku udělali radost - jednak jsme ještě neměli plné bříško a jednak se nám přece jen začalo ve školce líbit a tak jsme chtěli aby tu a tam viděli nějaký pokrok a měli z nás radost.
Tady si můžete všimnout, jak vše záleží na správném přístupu dvounožců a vhodném druhu mňaminek... Zrovna tady jsme cvičili na lovečák, který měl mít ťulda k večeři 
No to aby jeden nepřišel, když jim to udělá radost .... Tak tedy jdeme, no honem, "ke mně" :-)
Tady se můžete podívat, jak vypadá takové vzorné provedení cviku "lehni" ... Jojojo, lehni, zbaštit piškotku a ještě mě taťka drbne na zádech :-) Za tenhle cvik jsem byl docela rád, protože jsem ho cvičil jen já a bráchovi to moc nešlo... Vždy jsme si u toho připadal jako hrdina, když sem předváděl, že se umím správně natáhnout. Co se týče bráchy Arčík, byl po určitou dobu tento cvik tabu, neboť jakmile Baldík dostal za úkol lehni (a já si dovolím podotknout, že to dost často dělá doteď ) Lehnul si, zblajzl piškot a usnul a odmítal pak vstát 
to když se začalo stávat pravidlem, tak mamina s ťuldou trénovali tento cvik s bráškou jen "přimeřeně" :-) No jo no, je to těžký když se jednomu plete lehni a usni ....
No a protože teď jsme celých deset minut těžce trénovali, musí přijít něco lepšího než jen nějaká mňamka... :-) už víte co to bude? No jo, hurrrá, šup do baťužku a vyndat hračky, paneééé pojďte si hrát 
Tak dvoutlapky, před chvílí si ze mě utahoval Cesar, tak teď zase prásknu něco já na něj. Ta fotka co vidíte - Cesar a míček - je opravdu jedinečná. To snad bylo poprvé a naposled, kdy Cesík pozoroval i něco jiného než mičudu. V současnosti je z Cesara pěkný "aportovací cvok" a nic jiného než míček nezná. Teď o vánocích byli u nás na návštěvě rodičové a prarodičové naší maminy. Náš děda je hrozně prima člověk. Cesar se mu chvíli vnucoval a přátelil se. Pak jestli prý nepůjdu na zahradu chvíli si házet s míčkem. To víte, děda to už je zkušený člověk a něco vydrží. Tak si řekl, že půjde, Cesar utahá a hned budou zase doma.... Jo jo jo jojojo, po více než dvou a půl hodině, naše mamina musel dědu honit a ať jde domu. Cesík tedy sice už vypadal že bude mít infarkt, ale nechtěl to z hrdosti vzdát a pořád a pořád nosil dědovi míček. Myslím, že nakonec byli oba rádi, že je někdo vysvobodil... :-)
Tak na první seznámení s naší psí partou ve školce myslíme, že to pomalu stačí. Pravidelně Vám budeme ukazovat naše úspěchy a pokroky (od piškot k junioru a pak k lovečáku 
) Jinak teda musíme uznat, že školky nás i přes naše veškeré breptátní o tom, že nás poslouchat ale vážněěě nebaví, je fakt prima a jsme rádi, že jsme v tak bezva partě lidí a pejsků.
Jinak samozřejmě co se týče náročnosti, tak abyste si nemysleli, že se tam jentak flákáme, ... to zase ne, co trénink a hodina, tak fakt vyžaduje od jednoho pěknou dávku energie... Tak na závěr přikládáme, jak to obvykle vypadá, když přijedeme domu :-) Mamina s tuldou si původně mysleli, že přijedeme, nakrmí nás a my půjdeme hlídat na zahradu... Ale většinou to dopadne tak, že dodržíme první fázi - nakrmí nás a pak....
TAK PAC, PUSU A TLAPKU A ZASE PŘÍŠTĚ DVOUNOŽCI :-)
